USS San Francisco (CA-38) (Stránka 1 z 2)

Již dlouhá léta se zajímám o historické válečné lodě a jejich modely. Můj velký koníček odstartoval na počátku 90. let minulého století, kdy jsem ještě jako kluk hltal čtivé publikace Miloše Hubáčka pojednávající o námořních bojích v Pacifiku během 2. sv. války. Kromě řady dalších plavidel účastnících se tohoto konfliktu si mou zvláštní oblibu získaly americké těžké křižníky třídy New Orleans. Sedm těchto lodí bylo postaveno před válkou a při jejím vypuknutí část z nich sloužila v Atlantiku. Na tomto bojišti však nakonec zůstala pouze Tuscaloosa (CA-37), zatímco další křižníky se posléze přesunuly posílit Pacifické loďstvo (v jehož sestavě již zbylé sesterské lodě působily). Hned v průběhu roku 1942 se tyto křižníky zúčastnily řady těžkých bitev. Na počátku bojů o Guadalcanal došlo během jediné noční bitvy (u ostrova Savo 9. 8. 1942) k tragické ztrátě hned tří plavidel uvedené třídy (Astoria CA-34, Quincy CA-39, Vincennes CA-44). Zbylé lodě (New Orleans CA-32, Minneapolis CA-36, San Francisco CA-38) se však v dalších bojích osvědčily a úspěšně přežily vážná poškození z dalších nočních bitev u Guadalcanalu. V následujících letech pak spolehlivě sloužily při doprovodu svazů letadlových lodí a při podpoře vyloďovacích operací. Po válce byly vyřazeny ze služby a rozebrány.

Technické parametry křižníků třídy New Orleans byly následující. Délka 179,2 m, šířka 18,8 m, ponor 5,9 m, standardní výtlak 10 136 t, plný výtlak 12 463 t. Hlavní výzbroj představovalo 9 děl ráže 203 mm ve třech trojhlavňových věžích. Doplňovalo je 8 protiletadlových děl ráže 127 mm a větší počet lehkých rychlopalných protiletadlových kanónů, jejichž počet během války průběžně narůstal. V době bojů o Guadalcanal na podzim 1942 San Francisco neslo 16 hlavní ráže 28 mm (4 čtyřhlavňové komplety) a 12 hlavní ráže 20 mm. Pancéřování bylo silnější než u křižníků předešlých tříd. Lodě nesly též dva katapulty pro čtyři průzkumné hydroplány. Stroje o výkonu 107 000 HP poskytovaly lodím prostřednictvím čtyř lodních šroubů rychlost až 32,7 uzlů.

Od počátku jsem si samozřejmě přál kit postavit jako RC plovoucí, nicméně jsem plně nedocenil obtíže s tím spojené. Na první pohled se to nemusí zdát, když je model ve stejném měřítku (1:350), jako dříve úspěšně postavená Musaši http://www.mo-na-ko.cz/lode-Musashi.htm. Jenže mezi obří bitevní lodí a subtilním křižníkem leží obrovská propast (jeho modelový výtlak dokonce vychází menší než u nedávno dokončené mini Arizony). To jsem si naplno uvědomil na jaře 2014, kdy jsem se pustil do předběžné projektové přípravy a začal kalkulovat. Jestliže Musaši poskytovala prostoru i výtlaku nadbytek, štíhlý trup křižníku se naopak ukázal být uvnitř ještě stísněnější, než jsem si původně představoval. Kromě omezeného výtlaku mi dělala starost též stabilita.

První problém nastal se šrouby. Maketové čtyři (obvyklé pro větší plavidla té doby) jsem v dané velikosti pro sebe shledal jako obtížně proveditelné. Uvažoval jsem tedy o nemaketové redukci na jednošroubou konfiguraci. Nicméně jsem s takovým řešením nebyl plně ztotožněn a opakovaně se vracel k úvahám o nejvhodnější koncepci pohonu. Dosud v tom není zcela jasno a definitivní řešení přijde až při dostavbě modelu.

Co se týče elektroniky, miniaturní přijímač byl naštěstí po ruce, servo by bylo třeba také co nejmenší, což není problém, dneska už tyto věci stojí pár korun. Hlavní starosti mi však způsobil výběr akumulátoru a regulátoru. Původně jsem chtěl do modelu využít dvoučlánek lionek, co mi zbyl po letadlu a v posledních letech jsem pro něj neměl práci. Nicméně předběžná rozvaha výtlaku naznačila, že by loď zřejmě byla přetížená a navíc jsem nenašel vhodný miniaturní regulátor (jedině DSYS MDD4, ten byl ovšem pouze na jednočlánek). V tomto stadiu jsem se v roce 2014 zasekl a projekt opět na dalších pár let zakonzervoval.

Dalším významným problémem řešeným v roce 2017 byla kamufláž. Nátěr modelu jsem zamýšlel provést obdobně jako na Musaši (tedy štětec, na stříkání nejsem vybavený). U funkčního modelu neřeším perfektní kvalitu. Hlavní otázkou se stal výběr vhodných odstínů. Model zachycuje křižník San Francisco v podobě z roku 1942, čemuž kromě původního nepřestavěného můstku a menšího počtu PL zbraní odpovídá rovněž tmavomodrá kamufláž vzoru Measure 21 (vertikální plochy 5-N Navy Blue a horizontální plochy včetně dřevěných palub 20-B Deck Blue). Stavebnice tohoto křižníku existuje i ve verzi z roku 1944 (ve vícebarevné kamufláži Measure 33), ale já preferoval podobu lodě z období, kdy se zúčastnila těch nejslavnějších námořních bitev. Bonusem je snazší tvorba jednolité kamufláže proti vícebarevné (více k problematice kamufláží viz. http://www.shipcamouflage.com/ ). Nicméně shánění správných barevných odstínů se ukázalo jako nečekaný oříšek. Barevné odstíny v návodu (Gunze) jsem shledal jako nevyhovující a tedy musel pátrat po něčem vhodnějším. Při studiu plastikářských DF jsem bohužel zjistil, že s barvami používanými US Navy jsou problémy. Já však nechtěl shánět těžko dostupné značky modelářských barev, ani správné odstíny složitě míchat. Snažil jsem se najít něco vyhovujícího v sortimentu Tamiya, ale neúspěšně. Nakonec jsem se rozhodl použít Gunze H56 a H54 (viz. https://www.cybermodeler.com/color/usn_matrix.shtml ). Zbytek zbarvení již bude bez potíží. Podhladinová část trupu vyzkoušený sprej Tamiya TS-33, různé detaily osvědčené akrylové Tamiya (XF).

Dík za zajímavý odkaz. Různé vzorníky a převodníky jsem studoval, ale na toto zatím nenarazil. Barvy Vallejo dosud neznám (pouze povědomí o existenci). Koukám, že je opravdu mají v MPM a nejsou tak drahé, tedy další vhodná možnost. Třeba mi ta tabulka někdy přijde vhod, jistě zas časem budu řešit kamufláž pro další model(y).

V aktuálním případě už to zřejmě nevyužiju, stavbu a nátěr modelu jsem již zahájil (viz. níže). Zvolené barvy jsem samozřejmě předtím patřičně otestoval a vcelku spokojenost. Netvrdím, že ty odstíny jsou naprosto správně, ale v tom nemám zcela jasno ani pro prostudování spousty obrázků modelů i skutečných lodí (různě se liší). Výsledek možno posoudit v dalším příspěvku, schválně jsem fotil s bleskem i bez, světelné podmínky mají na výsledný dojem značný vliv (ještě by to chtělo za denního světla).

Jinak kromě Vallejo mají v MPM z exotičtějších značek také AK Interactive. V tom existují přímo odstíny US Navy, ale na DF to zkritizovali, tedy zřejmě neperspektivní http://www.modelforum.cz/viewtopic.php? … nteractive

Problematika barvení modelů je velice obsáhlá a hledání toho správného odstínu velmi komplikované a bohužel i nejednoznačné (různé názory a přístupy). Já to nechci hnát do krajnosti, přeci jen nestavím statické kity pro soutěže, ale funkční modely pro radost. Určité ústupky a kompromisy jsou nutné. Akorát se chci vyvarovat zásadních chyb.

začátek dubna 2018

Stavba významně pokročila, nástavby jsou téměř hotové. Zatím však pouze naaranžované dohromady. Nyní je třeba jednotlivé podsestavy (plus některé detaily ještě v rámečcích) zvlášť nabarvit a poté vše definitivně sestavit. Plastové díly spojuji lepidlem na plastikové modely, na předem nabarvené díly používám gelové vteřinové lepidlo.

květen 2018

Zahájena konstrukce pohonu. Podařilo se mi sehnat vhodné miniaturní elektromotorky (GME), rozhodl jsem se tedy přeci jen zkusit realizovat všechny čtyři šrouby jako funkční, i když to přineslo komplikace navíc. Každá hřídel by měla být poháněna vlastním motorem napřímo, žádné převody apod.

S hřídelemi nastal nečekaný problém. Chtěl jsem je zhotovit z nerezového drátu o průměru 1,6 mm (aby přesně pasovaly do otvorů v podpěrách). Jenže jsem zjistil, že drát v otvorech poněkud drhne (minimální vůle) a navíc ani není přesně rovný. Musel jsem tak shánět náhradu, což mi způsobilo prodlení stavby. Nakonec jsem použil mosazný drát o průměru 1,5 mm (mírná vůle v pouzdrech, protáčí se dostatečně volně bez nadměrného tření). Hřídele jsem zkoušel nabarvit dle podkladů ze stavebnice (zřejmě je to tak správnější a pravděpodobnější, bez povrchové úpravy by ocelové hřídele skutečných lodí ve slané vodě snadno korodovaly). Nicméně to nedělalo dobře (drhnutí), tedy jsem barvu opět odstranil a hřídele zůstanou holé v přírodní barvě. Což je možná méně maketové, ale více funkční. Šrouby o průměru 10 mm jsem vzal z vlastní stavebnice (nejsnazší možnost). Otázkou je provozní odolnost a životnost (materiál polystyren, jako celý model), případně by bylo třeba v budoucnu vyřešit jinak.

Průchodky trupem (pouzdra) zhotoveny z hliníkových trubiček. Jejich přesná instalace byla kritickou operací. Bohužel se to neobešlo bez větších zásahů do trupu (úhel průniku dnem je dost ostrý, tedy jsem nedokázal decentně navrtat, ale musel dělat delší zářezy a poté rozsáhleji zatmelit a zabrousit). Pouzdra hřídelí byla do trupu usazena a utěsněna pomocí epoxidové plastelíny. Obdobně trubička pro hřídel kormidla. Takto osazená spodní část trupu byla nastříkána barvou (přitom došlo k dalšímu zpoždění, když mi vprostřed práce došel sprej a pár dní trvalo, než jsem sehnal nový).

závěr června 2018

Dokončení. Na zadní stožár doplněna vlajka (obtisk ze stavebnice). Kormidlo jsem chtěl použit ze stavebnice podobně jako šrouby. Nicméně se to neosvědčilo (problematická pevnost spojení k hřídeli) a raději jsem zhotovil nové z hliníkového plíšku (osa nerez drát), ze stejného materiálu vyrobena také kormidelní páka. Táhlo k servu je z mosazného drátu, musí být lehce zalomené, aby prošlo pod sníženou palubou ve středu trupu. Mikroservo řízení je usazeno poměrně vpředu, až před akumulátorem (jinde pro něj nezbylo místo). Přirozená pozice pro přijímač se nachází v přídi.

Zkompletovaná loď byla opětovně testována ve vaně. Pohon se přitom jevil jako dostatečně výkonný a kormidlo dostatečně účinné. Akorát byl zaznamenán drobný průsak jedné a posléze i další z hřídelí (snad vyřešeno lepším natlačením vazelíny do komůrek). Bohužel však došlo na moje původní obavy ohledně stability. S nasazenými nástavbami je loď labilní, z náklonu se nechce narovnávat. V takovém stavu by byla každá plavba hazardem (značné riziko převrácení). Přitom výraznější dovážení není možné (nulová rezerva výtlaku, trup ponořen po horní okraj vodorysky a maximální maketový výtlak o pár gramů překročen). Je to vůbec poprvé, co se ve své lodně stavitelské praxi setkávám s takovými potížemi. Ovšem fakt, že mé předchozí modely jsou vesměs bitevní lodě, tedy předlohy o poznání příznivější z hlediska stability. Zatímco kombinace štíhlého trupu křižníku a příliš vysokých a hmotných nástaveb je přirozeně problematická (však i řada skutečných druhoválečných křižníků měla právě se stabilitou problémy). Naštěstí se ukázalo, že již drobná zátěž navíc na dně trupu má na stabilitu pozitivní vliv a dostane loď z nejhoršího. Pro další vylepšení stability při plavbě je možno aplikovat dodatečné závaží pod trup přichycené magnetem.

Podobně jako v případě mých předchozích modelů vybudovaných na základě plastové stavebnice nebyla použita žádná bezpečnostní opatření proti potopení. Na něco takového už není prostor a vzhledem k uvedeným skutečnostem stejně připadá v úvahu pouze plavba na klidné hladině. Navíc paluba tentokrát na trup dosedá poměrně přesně a spára je minimální. Samotná cákající voda tedy nebude představovat takové nebezpečí. Jako hlavní riziko se jeví snížená paluba ve středu lodi (pod katapulty), kde se nabraná voda může hromadit bez možnosti odtoku a odtud snadno prosakovat dovnitř trupu. Vzhledem ke zvláštnosti konstrukce navíc voda nemůže jednoduše stéct až na dno trupu, ale zůstane na vnitřní obrubě horní poloviny trupu a tedy zhorší stabilitu.

Na závěr bylo jako vždy třeba zhotovit přepravní krabici na míru (z desek extrudovaného polystyrenu, obdobným způsobem jako ta pro Royal Oak).

Stavbu křižníku San Francisco jsem tedy po všech peripetiích dovedl k úspěšnému konci a moje Musaši tak po letech dostala souputníka z pacifického bojiště. Jelikož ve stejném měřítku (1:350) existuje slušná nabídka modelů válečných lodí obou světových konfliktů, jistě po některém z nich časem opět sáhnu. Nicméně to není nejvyšší prioritou. Aktuální výzvou je naopak konečně postavit nějakou větší loď vykazující na hladině majestátnější dojem a schopnou bezpečné plavby i za horších podmínek. Při její konstrukci pak bude třeba řešit zase jiné technické problémy, než u malých plastikových kitů. Co je však univerzálně platné a neměnné, že při volbě vhodné předlohy budou jistě patřit mezi významné kandidáty další z mých oblíbených účastníků bitev 2. sv. války v Pacifiku.

Dík za připomínky. Souhlas, že nejlépe, když je na modelu vše tak jako ve skutečnosti, ale to je ideál, který v praxi nelze vždy naplnit. U plovoucího modelu lze připustit úpravy pod čarou ponoru, které při plavbě nejsou vidět a nekazí dojem. Tedy kromě diskutovaného závaží též změna tvaru a počtu šroubů a kormidla apod. Soutěžení neřeším, tedy nejsem svázán žádnými pravidly, pouze vlastními požadavky a očekáváními.

V aktuálním případě bohužel nemám možnost volby, odlehčení nástaveb nepřipadá v úvahu a dostatek přítěže do trupu kvůli ponoru taktéž. Menší zátěž pod trup je tedy nejmenším zlem. Pokud to jednoduše nespraví přidání druhé matičky, nechci již hmotnost dále zvyšovat, ale přišlo by na řadu něco podle tvých slov (zátěž hlouběji pod dno pro zvýšení účinku). Každopádně to chci ponechat takto odnímací na magnety, aby na suchu nekazilo vzhled.

Vím, že se dají provozovat i mnohem menší lodičky. Třeba Petr Hájek nějaké postavil, stabilitu mají řešenou originálně (závaží pod trupem obsahuje navíc baterku). Ten tvůj příklad je mi zřejmě známý (Bismarck 1:1200, kdysi článek v RCR). Ten byl dokonce water line a podhladinovou část bylo třeba dodělat, odnímací kýl se závažím na magnety mi byl inspirací. Takové modely však již stavět nechci, protože se dovnitř nevejde běžná modelářská elektronika (laciné, možnost sdílet s dalšími modely) a extra investovat nechci. Však i standardní kity nejsou z hlediska plavebních vlastností nic moc a správně píšeš, že lépe něco trochu většího.

Problém, že mezi kity moc takových možností není. Musaši je asi největší "třistapadesátka", ale na hladině pořád malá lodička nevhodná do vln. Válečných "dvoustovek" je jen pár, vesměs ty neprofláklejší předlohy (Bismarck apod.) a dost drahé. Civilní, zejména remorkéry apod. mají jasnou výhodu v bachratějším trupu, ale já mám prostě rád vojenské. Korveta je asi největší plastikový kit, ale vadí mi na ní dvě věci. Jednak je to "pouze" korveta, zatímco já rád větší kategorie (alespoň torpédoborec) a za druhé je ta stavebnice strašně profláklá (jen v omezeném okruhu modelářů co znám, jich je několik) a já se snažím preferovat originálnější předlohy.

S těmi letadlovkami je zásadní problém v příliš masivních nástavbách (hangáry a letová paluba) při omezeném výtlaku a ponoru. Skutečné lodě měly vršek kvůli stabilitě stavěný jen lehce (výjimka letadlovky s pancéřovou palubou, ty musely mít hangáry snížené a tím omezenou kapacitu letadel). Jenže kity toto nezohledňují a mívají všude stejně masivní plast. Problémy se stabilitou nezávisí primárně na velikosti modelu, ale zásadní výhoda větších lodí, že se to lépe řeší. Obzvlášť při vlastní konstrukci (odlehčené nástavby, zátěž co nejvíc u dna), zatímco stavebnice jsou dané. Když se to nepovede, může být nestabilní i hodně velký model (viděl jsem foto letadlovky 1:100 se závažím pod trupem). Kity bitevních lodí jsou naopak ve výhodné situaci. Skutečné lodě měly velice těžké dělové věže, které se však na modelu neliší od okolních nepancéřovaných nástaveb. Přesto věřím jako ty, že by i letadlovku šlo úspěšně postavil z plastikového kitu. Samozřejmě by záleželo na konkrétním případě (tvar předlohy, konstrukce stavebnice) a pravděpodobně by to chtělo ten kýl pod trup.

Nějaké kity budu určitě stavět i v budoucnu, relativní snadnost stavby a kvalitní vzhled jsou pro mě neodolatelné. Nicméně nyní si s nimi dám na čas pauzu a příští loď bude určitě větší. Už je na čase, toužím po tom dávno. Stavební metodika však bude muset být jiná (podle plánu anebo na bázi vystřihovánky), přitom budu těžko schopen dosáhnout vzhledu srovnatelného s kity. Tedy budu muset volit tvarově jednodušší předlohy (tedy bitevní lodě WW2 asi nehrozí, takové raději pouze z kitů) a na místo maketového vzhledu budu chtít klást důraz spíše na funkční doplňky (též toužím a plánuji dlouhá léta). To je též odpovědí na tu hrozící nudu. Jinak klidnou a stylovou jízdu u svých plavidel vyznávám, na adrenalin jsou jiné kategorie modelů.

Pravda, že korveta od Revellu je profláklá dost, ale naštěstí těch korvet bylo mraky, takže není třeba nezbytně nutně stavět zrovna Snowberry. A pak právě že se hodně zapomíná na různé další třídy lodí, právě torpédoborce, fregaty, lehké křížníky atd. Jen na ty se musí skrze plány a vyrobit trup.

Správná poznámka, stavebnici lze jistě využít jako základ pro stavbu kterékoli lodě této početné třídy. To už je však především o shánění dostatečných podkladů a patřičných úpravách kitu. K čemuž zrovna nechovám nadšení a nemám ambice na stavbu soutěžních maket.

Též soudím, že jsou velké bitevní lodě WW2 (a zejména těch pár nejslavnějších) přehnaně vyzdvihovány a zbytečně jsou opomíjeny jednak starší bitevní lodě (dreadnoughty, predreadnoughty) a další kategorie plavidel. Přesto se něčeho takového dá mezi kity vybrat dost, akorát zásadní problém, že v 1:350 jsou již křižníky a torpédoborce příliš titěrné a v 1:200 je toho obecně minimum. Co se plánů týče, dobré se shání hůře a nemám takový přehled. Naproti tomu mohou být vděčným zdrojem různé vystřihovánky, těch je výběr veliký a i když opět dominují velké bitevní lodě, pořád je možností spousta. Proti kitům je výhoda v nižší ceně a možnosti přizpůsobení velikosti. Nevýhoda ve vyšší pracnosti, ale to nemusí být jen komplikace, ale též prostor k vlastní kreativitě a invenci.

San Franciscem jsem sice zakončil jednu etapu (zpracování starých nedodělků a zásob), ale nyní již mám připravené další projekty a zdroje (kity, vystřihovánky i plány), nouzí o podněty netrpím a myslím že do konce modelářského života mám o práci postaráno.

Kdysi dááááávno prodávali Potěmkina za šílené peníze (alespoň pro mě a tehdy...), asi za 40,- Kčs.
Škoda, že to už nikdo nedělá v reedici.
Snad původně Heller a pak v ruských krabičkách (bílá, s čb. bokorysem, pokud si vzpomínám).
Ten by asi splnil tvé požadavky, navíc je rozumně "baňatý" = vhodný výtlak.

Mě se líbí moderní křižníky a fregaty - většinou jsou hodně elegantní.
Ale také bočnokolesové plachetní parníky (Sirius, James Watt), ty velké už ale ne (Great Eastern...).