Bitevní loď Musaši – 1. část

7.6.2004

   Loni na podzim jsem se zamýšlel nad svou dosavadní modelářskou činností a plánoval, co podniknout do budoucna. Kromě pár menších projektů jako úprava Enterprise a stavba Liona jsem se rozhodl konečně postavit nějaký pořádný lodní model. Mělo se samozřejmě opět jednat o maketu nějaké historické válečné lodě a požadavkem byl jednak lepší vzhled a maketovost než u mých předchozích modelů a dále použití kvalitnějšího a spolehlivějšího dálkového ovládání, než může poskytnout zařízení získané z hraček. Chtěl jsem tedy konečně přistoupit k použití modelářské RC soupravy. Protože jsem si byl vědom svých omezených schopností a času, rozhodl jsem se nakonec místo samostatné stavby modelu podle předlohy pro variantu úpravy plastikové stavebnice na funkční model. Takové řešení slibovalo, že model bude obstojně vypadat a stihnu ho dokončit včas, aby se dal vyzkoušet v nové sezóně.
 

Úvod

   Stavba funkčního RC modelu z plastikové stavebnice má pochopitelně své výhody a nevýhody. Největší výhodou je předpracovanost modelu, což ocení hlavně začátečníci a méně zkušení či zruční modeláři. S použitím plastikové stavebnice lze relativně snadno a rychle získat poměrně slušně vypadající model. Pokud člověk nemá příliš vysoké ambice, stačí se řídit návodem a pracovat alespoň trochu pečlivě a trpělivě. Jestliže však má model splnit přísnější kritéria, už to taková legrace není. Zkušení modeláři mnohdy nedůvěřují stoprocentně údajům ze stavebnic a pro stavbu a barvení modelu shánějí navíc další podklady. Dále plastikový model vylepšují a upravují v zájmu dosažení co nejlepší maketovosti. To však není můj případ, mám podstatně skromnější cíle. V každém případě pro mně plastiková stavebnice představuje z hlediska vzhledu modelu jednoznačně nejlepší cestu. Srovnatelné úrovně nejsem schopen při samostatné stavbě dosáhnout (navíc se současně nesrovnatelně vyšší pracností) a tak z tohoto hlediska není co řešit. Popisované řešení má však i některé nedostatky. Prvním je cena, neboť plastikové stavebnice nejsou zrovna nejlevnější a ty největší stojí mezi 1000 a 2000 Kč. Na druhou stranu však stavební materiál také přijde na dost peněz pokud zrovna nepoužíváme nějaké odpadní suroviny a navíc stavebnice podstatně šetří čas. Proto ta finanční náročnost nakonec není tolik výrazná. Dále je zřejmé, že při každém použití stavebnic je člověk omezen dostupnou nabídkou. Je možné postavit pouze takové modely a v takovém měřítku, které jsou vyráběny. Pokud chce tedy někdo stavět model nějaké méně známé lodi nebo ve větším měřítku, musí zvolit jinou cestu. Řada plastikových stavebnic modelů lodí je příliš malá na pořádný plovoucí model. Mnoho stavebnic je také v provedení water-line, což znamená, že jejich trup je useknut v čáře ponoru a jsou tedy pro stavbu funkčního modelu nepoužitelné. Tím se výběr možných předloh značně omezuje. Stále se však dá mezi výrobky kitařských firem najít dost stavebnic lodí v přiměřené velikosti. Trochu je potíž v tom, že plastikové modely jsou původně zamýšleny jako statické a tak stavebnice většinou nepočítají s přestavbou na funkční model, což situaci poněkud komplikuje. Jednou z výjimek jsou například výrobky firmy Tamiya. Z její produkce pochází série slavných bitevních lodí 2.sv. války v měřítku 1:350, přičemž tyto modely lze postavit nejen jako statické, ale také jako volně plovoucí. Zmíněné stavebnice jsou pro tento účel plně vybaveny a obsahují šrouby, hřídele, převodovku a lože pro motor. Také jejich paluba je řešena jako částečně odnímací, aby byl zajištěn přístup dovnitř trupu. To všechno přímo vybízí k jejich přestavbě na plovoucí RC model a je tedy přirozené, že mně tyto stavebnice od Tamiye mezi ostatními plastikovými modely obzvlášť zaujaly. Nakonec jsem si pořídil jednu z nich, model japonské bitevní lodě Musaši.

Historie

   Vznik legendárních gigantických bitevních lodí Jamato a Musaši spadá do 30. let 20. století, kdy se Japonsko začalo připravovat na novou válku. Protože ekonomicky zaostávalo nad svým hlavním soupeřem USA, rozhodli se čelní představitelé námořnictva čelit kvantitě kvalitou a vybudovat plavidla, jež měla svou mohutností deklasovat všechny případné protivníky. Technické parametry projektovaných lodí byly opravdu impozantní: Délka 263 m, šířka 38,9 m, ponor 10,4 m, standartní výtlak 65000 tun, plný výtlak 70000 tun, maximální rychlost 27,3 uzlů při výkonu strojů 150000 koní. Posádku tvořilo 2500 mužů. Mohutná výzbroj se skládala z 9 děl ráže 460 mm doplněných 12 děly ráže 155 mm. Protiletadlovou výzbroj představovalo 12 děl ráže 127 mm a 24 automatických 25 mm kanónů. Během války byl počet 155 mm děl snížen na 6 a na úkor toho byla posilována protiletadlová výzbroj až na 130 25 mm kanónů. Na Jamatu byl počet 127 mm děl zvýšen na 24 a počet 25 mm kanónů dosáhl na konci války 152. Rovněž pancéřování bylo mohutné a dosahovalo až 41 cm na bocích, 65 cm na dělových věžích a 23 cm na palubě. Musaši vstoupila do služby v srpnu 1942 (její sestra Jamato v prosinci 1941). V první polovině války nenalezly obě lodě bojové uplatnění, většinu času stály zakotveny v přístavu a sloužily jako velitelské a štábní. Teprve v závěru války byly spolu s dalšími bitevními loděmi zařazeny jako podpora do svazů letadlových lodí. Tou dobou již však byla jasná převaha na straně Američanů a obě superbitevní lodě nedostaly příležitost uplatnit svou sílu. Na podzim roku 1944 došlo během bojů o Filipíny k největší námořní bitvě všech dob, bitvě o Leytský záliv. V jejím průběhu byla 24.10.1944 Musaši potopena v Sibuyanském moři (mezi filipínskými ostrovy Luzon, Mindoro a Panay) po celodenních útocích amerického palubního letectva, přičemž inkasovala přes 20 (!) zásahů torpédy a zhruba stejný počet pumami. Její sestra Jamato tentokráte ještě přežila a svůj konec nalezla o několik měsíců později 7.4.1945 při poslední vážnější akci japonského námořnictva za 2.sv. války, pokusu o napadení amerického invazního loďstva u břehů Okinawy. Obě obří plavidla nezachránila před zkázou ani mohutná protiletadlová výzbroj, což jasně demonstrovalo převahu letectva. 2.sv. válka tedy znamenala konec éry bitevních lodí. Tato plavidla se však nesmazatelně zapsala do historie a stala se legendami. Tento fakt se pak odráží i v modelářských aktivitách a není divu, že stavebnice nejslavnějších bitevních lodí 2.sv. války najdeme v nabídce všech předních výrobců plastikových modelů.

   Stavbu modelu Musaši jsem zahájil slepením stojánku a pak jsem se již pustil do trupu. Na něm příliš práce není, neboť je vylisován vcelku. Stačilo tedy jen přilepit pár detailů a nabarvit. Vodoryska je naznačena tenkou linkou, což usnadňuje barvení. Největší část práce na modelu byla s nástavbami a všemožnými detaily. Postupně jsem dal dohromady dělové věže, nástavby uprostřed lodi a nakonec zkompletoval všechny detaily, jako protiletadlová děla a průzkumná letadla. Nic jsem přitom neupravoval a nevylepšoval, stavěl jsem pouze podle návodu a s díly ze stavebnice. V takovém případě vlastní stavba plastikového modelu nijak zvlášť náročná není. Stačí se držet obrázkového návodu přiloženého ve stavebnici a trpělivě slepovat jednotlivé díly lepidlem na plastikové modely. V některých případech se hodí vteřinové lepidlo. Já s ním lepil např. dopředu nabarvené části, které lepidlem na plastikové modely nechtěly držet. O poznání větší práce je s barvením. To je klíčovou operací při stavbě plastikového modelu a na jeho kvalitě závisí jeho celkový vzhled. Je tedy nejvýš vhodné se snažit barvení pokud možno neodbýt. K barvení plastikových modelů jsou v modelářských prodejnách k dostání barvy několika výrobců (Humbrol, Revell, Tamiya). V návodu u každé stavebnice bývá uvedeno schéma zbarvení a potřebné odstíny, takže stačí jen zakoupit barvy a aplikovat. Protože Musaši je stavebnice od Tamiye, jsou v návodu pochopitelně uváděny barvy od této firmy. Z cenových důvodů jsem raději koupil Humbrolky ekvivalentních odstínů dle převodní tabulky. Pro maximálně kvalitní vybarvení plastikových modelů se používá technika stříkání. Potřebné zařízení je však pochopitelně dost drahé a záležitostí profíků. Alternativou je použití modelářských barev ve spreji. Já však barvil klasicky štětcem, jak jsem zvyklý. Barvy je třeba před použitím důkladně rozmíchat, aby dobře kryly a byl dodržen požadovaný odstín. Pro dobrý výsledek se používá řada technik a triků. Sám v tom nejsem příliš zběhlý, ale něco už jsem také stačil pochytit. Základní pravidlo zní, že model se nebarví v celku, ale po částech během stavby, různé drobné díly nejlépe ještě přímo v rámečku. Tak se lze pohodlně dostat i do míst, kam by to po slepení bylo obtížné, získat čisté barevné přechody apod. Tam kde to uplatnit nelze (např. na trupu rozhraní mezi podvodní a nadvodní částí) je dobré použít maskování lepicí páskou. V případě barvení plastikových modelů je to však složitější, protože většina běžných typů lepicích pásek má příliš silný lepicí účinek a při jejich strhávání může dojít ke sloupnutí předchozího nátěru. V modelářské prodejně lze zakoupit speciální pásku pro tyto účely. Já však raději použil lacinější a jednodušší způsob a rozhraní barev prostě opatrně namaloval malým štětečkem. Výsledek pak pochopitelně není tak dokonalý. Musaši není z hlediska barvení příliš složitý model, neboť loď nesla standardní modrošedý nátěr japonského válečného námořnictva. Pod čarou ponoru byla klasická tmavě červená a část paluby pokryta dřevem. Takováto kamufláž se dá namalovat poměrně snadno. Složitější je situace u vícebarevných maskovacích nátěrů často používaných na plavidlech dalších států za 2. sv. války. Ty jsou o poznání náročnější jak finančně (větší počet použitých barevných odstínů), tak pracností. Na druhou stranu je pak dosažený výsledek na pohled jistě atraktivnější než jednolitá šeď a lze jej více ocenit. Někdy však méně znamená více a je lepší kvalitněji provedené jednodušší zbarvení, než vzhled modelu zbytečně pokazit špatně provedenou složitější kamufláží.

   Slepením a vybarvením jsem tedy dokončil hrubou stavbu modelu a v současné době se již zabývám další etapou, instalací vnitřních zařízení. Tím teprve nastává ta vlastní proměna plastikové stavebnice na plovoucí RC model. Můj další postup při stavbě modelu bitevní lodi Musaši bude obsahem druhé části tohoto článku, který bude k dispozici, jakmile model dokončím a vyzkouším.

Bitevní loď Musaši – 2. část

   Poté co jsem dokončil stavbu trupu a nástaveb, pustil jsem se do funkční části modelu. Pochopitelně jsem o těchto záležitostech už dopředu přemýšlel, zvažoval jsem různé možnosti použitého vybavení a postupně pořizoval potřebné součásti a materiál. Dlouho jsem uvažoval o nejvhodnějším uspořádání a prakticky až do konce zůstávala řada otázek napůl otevřená. Mnohé teoretické úvahy jsem byl při stavbě nucen pozměnit na základě nově získaných praktických poznatků. Všeobecná koncepce modelu mi byla sice jasná hned od začátku, konkrétní promyšlení a realizace všech detailů mně však stála poměrně dost času a energie, v čemž hrál významnou roli můj nedostatek zkušeností. Protože nyní s RC modely teprve začínám, neměl jsem doma žádné využitelné vybavení a musel tedy všechno potřebné pořídit. Na jednu stranu mi to dávalo velkou tvůrčí svobodu, protože jsem nebyl vázán předešlými zvyklostmi, tendencemi k využívání vybavení, které je už k dispozici apod. Na stranu druhou to však moji situaci dost ztížilo a nutilo podniknout několik důležitých rozhodnutí s dalekým dopadem do budoucnosti. Nakonec se mi však přeci povedlo všechny nástrahy překonat a dílo úspěšně dokončit ke své spokojenosti.

   Model bitevní lodě Musaši je maketa, proto bylo třeba zajistit vyvážení a maketový ponor. Z údajů o skutečné lodi jsem si spočítal na základě podobnosti výtlak modelu. Vyšlo mi cca 1,5 kg a tento odhad jsem si ověřil při zkoušce ve vaně a následným vážením. Hmotnost samotného plastového trupu a nástaveb je cca 0,5 kg, zůstala tedy dostatečná rezerva hmotnosti pro vnitřní vybavení. Protože trup tvoří plastová skořepina a je relativně prostorný, bez žeber či jiných překážek uvnitř, neměly být potíže s uspořádáním jednotlivých komponent tak, aby byl model náležitě vyvážen.
S realizací pohonné soustavy nebyl prakticky žádný problém, protože stavebnice je koncipována tak, aby umožnila stavbu plovoucího modelu a k tomu účelu obsahuje všechny potřebné součásti: čtyři plastové lodní šrouby a kovové hřídele, převodovku s rozvodem na všechny čtyři hřídele a plastové motorové lože pro motor velikosti 280. Vše jsem nainstaloval na svá místa podle návodu. Pro pohon jsem použil elektromotor Speed 280, dle odhadu by měl pro model (maketu, ne rychlík) této velikosti dostačovat. Pro spojení hřídele motoru a vstupní hřídele převodovky slouží kousek gumové hadičky přiložené ve stavebnici, stejně tak v případě výstupních hřídelí převodovky a hřídelí šroubů. Těsnicí komůrky hřídelí jsou vytvořeny v trupu a k namazání je ve stavebnici přiložen potřebný mazací tuk.

   O poznání větší práce byla s kormidlem. Stavebnice sice podobně jako v případě šroubů obsahuje kromě maketového i funkční kormidlo, to je však určené pro volně plovoucí model a v případě RC modelu, kdy má být ovládáno servem, nevyhovuje. V zádi trupu je dutý sloupek, pod ním je třeba vyvrtat otvor a do vzniklé trubičky nasunout plastovou hřídel kormidla. Pokud máme v úmyslu kormidlo ovládat, bylo by třeba do něj upevnit kovovou hřídel a na její vršek kormidelní páku. Dost jsem o tom přemýšlel, ale protože jsem si pořádně nevěděl rady, jak se svými možnostmi spolehlivě upevnit kovovou hřídelku do plastového kormidla, zhotovil jsem kormidlo nakonec raději z balzy. Mezi dvě balzové destičky jsem zalepil hřídel z drátu o průměru 2 mm ohnutého do L a potom opracoval do žádané podoby, důkladně impregnoval nitrolakem a nabarvil. Původní kormidlo ze stavebnice posloužilo pouze jako šablona. Jako pouzdro pro hřídel jsem využil kousek trubičky z náplně do propisky. Vlepil jsem ho vteřinovým lepidlem dovnitř zmiňovaného sloupku v trupu, a tak jsem vhodně získal potřebné pevné uložení kormidla. Nakonec jsem hřídel namazal, hotové kormidlo vsunul na své místo a na vršek připevnil kormidelní páku zakoupenou v modelářské prodejně. Aby se nemohla na hřídeli protáčet, vypiloval jsem na jejím konci plošku pro upevňovací šroubek páky. K ovládání kormidla jsem použil miniservo GWS mini 13S, protože servo standartní velikosti nevyhovovalo z rozměrových důvodů. Laciná serva pochopitelně nevynikají kvalitou, ale pro loď, kde nejsou příliš zatěžována provozem by to mělo postačovat. Ke spojení pák serva a kormidla slouží táhlo z drátu do kola. Na straně kormidelní páky je našroubována plastová vidlička, na páce serva je připevněna stavitelná koncovka umožňující doladit potřebnou délku táhla. Jemné vytrimování kormidla je už věcí vysílače.

   K dořešení pohonné soustavy zbývalo zvolit vhodný zdroj a regulátor. K napájení modelu jsem se nakonec rozhodl místo NiCd či NiMH článků použít olověný gelový akumulátor. Vedly mně k tomu následující důvody: nízká cena, vysoká kapacita, malé nároky na obsluhu a jednoduché nabíjení. Vyšší hmotnost v případě lodí nevadí. Použil jsem typ Panasonic 6V o kapacitě 3,4 Ah. Jeho rozměry cca 13,5 x 6 x 3,5 cm a rovněž hmotnost cca 600 g byly pro danou aplikaci vyhovující. Model má totiž značnou rezervu výtlaku a při použití lehčích zdrojů bych ho stejně musel dovažovat velkým množstvím olova pro dosažení maketového ponoru. Takto je olovo přímo v baterii a plní funkci užitečné, nikoli mrtvé zátěže. Kapacita zdroje je pochopitelně na takový model zbytečně velká, protože spotřeba použité pohonné jednotky nebude zřejmě nijak vysoká. Teoreticky by se dala očekávat několikahodinová doba provozu, což se stejně v praxi těžko využije. Přesto se mi však zdá lepší použít spíše předimenzovaný zdroj, protože člověk nemá možnost se dostat k vodě každý den a když už se tam vypraví, tak ať to stojí za to. Mně osobně připadá více vyhovující nabít v klidu doma a pak v pohodě jezdit, aniž by člověka od vody vyháněly vybité zdroje, než být nucen dobíjet v terénu či předčasně končit s pouštěním. Pro nabíjení akumulátoru bylo třeba pořídit nabíječku. Vzhledem k velké investici do RC soupravy (viz.dále) mi ale již nezbývaly prostředky na kvalitnější zařízení. To však příliš nevadí, protože olověné gelové akumulátory použitelné do větších lodních modelů, lze nabíjet i jednoduchou nabíječkou, pro malé lodičky se dají použít přijímačové akumulátory, které jdou nabíjet originální nabíječkou od RC soupravy a až se pustím také do modelů letadel, hodlám používat lithiové akumulátory, u kterých se rovněž vystačí s jednoduchou lacinou nabíječkou. Kvalitní a drahá nabíječka potřebná pro provoz pohonných NiCd a NiMH akumulátorů se mi tedy jeví pro mé využití jako zbytečná. Protože mně již výrazně tlačily finance, koupil jsem nakonec jenom Graupner Automatic-Lader pro 6V Pb aku. Je to sice pouze jednoúčelové zařízení, ale jelikož pro 6V Pb akumulátory předpokládám využití i v budoucnu do mých dalších modelů, mělo by i toto řešení celkem vyhovovat. Také výběr regulátoru nebyl zcela jednoduchý. Nabídka obousměrných regulátorů vhodných pro lodní makety není na našem trhu příliš velká. Nakonec jsem se rozhodl pro Nautilus díky jeho vhodným parametrům, solidní ceně a příznivým referencím od kolegů lodních modelářů.

   Všechny komponenty bylo třeba náležitě umístit do trupu. Mnou zvolená konfigurace vypadá následovně: Na umístění motoru, převodovky a kormidla se nedalo nic měnit, protože to bylo dáno samotnou stavebnicí. Regulátor jsem umístil do volného prostoru vlevo od motoru, je přilepen pomocí oboustranné lepicí pásky na bok trupu. Při volbě pozice pro servo bylo třeba respektovat omezení daná táhlem a kormidelní pákou. V úzké a nízké zádi je totiž málo místa a navíc tam vadí výstupek zadní paluby (hangár palubních hydroplánů) zasahující dolů, dovnitř trupu. Jediná možnost pro vedení kormidelního táhla tak byla po straně trupu podél boku a tomu se muselo pochopitelně přizpůsobit i umístění serva, které se nachází napravo od motoru. Vzhledem k tomu, že síly v řízení nejsou velké, usoudil jsem, že by mělo postačovat jeho upevnění pomocí oboustranné lepicí pásky k balzové přepážce vlepené do trupu za tímto účelem. Akumulátor jako hlavní zátěž je pochopitelně uložen ve středu trupu. Jeho potřebnému umístění částečně vadila krabička, která je součástí vnitřku trupu a určena pro čtyři velké monočlánky, zamýšlené výrobcem jako zdroj pro plovoucí model. Proto jsem ostrými kleštičkami opatrně odštípal čela krabičky a potom již bez problémů umístil akumulátor do takové pozice, aby byl model podélně i příčně vyvážen. Pro jeho uložení jsem na dno trupu vlepil ohrádku z kousků balzy a dřevěných lišt.

   Důležitou prací na modelu byla elektroinstalace. Abych zajistil dostatečnou spolehlivost, použil jsem kvalitní vodiče zakoupené v modelářské prodejně. Ty jsem připájel k vývodům elektromotoru a současně jsem taky k motoru připájel odrušovací kondenzátory. Použil jsem klasické schéma: Dva kondenzátory 47 nF, každý mezi jeden pól a plášť motoru, třetí 470 nF mezi oba póĺy elektromotoru. Na vodiče k akumulátoru jsem připájel konektory. Vzhledem k použití gelového akumulátoru se jedná o konektory typu faston. V modelářské prodejně je neměli, sehnal jsem je tedy v prodejně s elektrosoučástkami. Abych odlišil plus a mínus pól, použil jsem klasické barevné označení, plus je červený vodič, mínus černý. Pro větší bezpečnost jsem si i na akumulátoru označil plus pól skvrnou červené barvy. Konektory jsem zaizoloval smršťovací bužírkou. Připojení vodičů k regulátoru bylo velice snadné, neboť Nautilus má pro tento účel zabudovanou svorkovnici. Do obvodu jsem také zapojil proudovou pojistku podle pokynů výrobce regulátoru.

   Dále bylo třeba definitivně vyřešit otázku přístupu dovnitř trupu. Původně jsem se hodlal přidržet.schématu daného výrobcem stavebnice, tzn. přední a zadní část paluby přilepit napevno k trupu a odnímací nechat jen střední část paluby s nástavbami. Nakonec jsem se však kvůli dobrému přístupu ke všem zařízením uvnitř trupu rozhodl nechat odnímací úplně celou palubu. Vyskytl se však problém, že trup je nahoře prohnutý o pár mm dovnitř, což způsobovalo komplikace při nasazování paluby. Vyřešil jsem to vlepením několika kusů dřevěných lišt do zádě i přídě, aby udržovaly boky trupu ve správné vzdálenosti od sebe. Zmíněné lišty jsem impregnoval nitrolakem proti vlhkosti, stejně jako dřevěné díly použité při instalaci zařízení uvnitř trupu. Dále se ukázalo, že střední část paluby je poněkud zdeformovaná a na jednom místě nedoléhá zcela na trup. Abych to napravil, pokusil jsem se zmíněný díl opatrně narovnat při nahřátí fénem. Také se vyskytl problém na zádi, kde vadila páka kormidla, bylo tedy třeba poněkud oříznout výstupky paluby, aby mohla řádně dosednout na trup a kormidlo šlo bez problémů otáčet. Po těchto úpravách jde již paluba usadit uspokojivě a také drží na svém místě poměrně dobře a během provozu samovolně nevypadává.

   Rovněž jsem se zabýval otázkou pasivní bezpečnosti, tedy nepotopitelnosti modelu. Předně jsem utěsnil kotevní otvory v přídi trupu, které se jevily z hlediska vniknutí vody do trupu jako dost rizikové. Zevnitř jsem je zalepil izolepou a přetřel barvou, zvenčí jsem zaslepené otvory zakápl lepidlem. Jinak jsem uvažoval o vyplnění prázdných prostor trupu pěnovým polystyrenem či polyuretanovou pěnou, nebo o instalaci vodotěsných přepážek. Nakonec jsem však všechna tato opatření zavrhl kvůli pracnosti a nedostatečné účinnosti, protože zařízení rozmístěná uvnitř trupu zabírají poměrně dost místa a neumožňují zabudování dostatečně efektivní ochrany. Přitom je však třeba počítat s tím, že spárou mezi trupem a palubou může při provozu pronikat voda dovnitř modelu. Dalo by se to sice vyřešit přilepením paluby napevno a vytvořením přístupových otvorů např. pod nástavbami, to je však pro mně neakceptovatelné kvůli pracnosti, obtížnosti a omezenému přístupu dovnitř trupu. Jsem totiž příznivcem konstrukční filozofie preferující snadno rozebíratelná spojení a umožňující dobrý přístup ke všem funkčním součástem modelu kvůli kontrole, opravám apod. Kompromisním řešením by bylo přilepení části paluby pomocí silikonového tmelu a vytvořit tak spoj, který lze v případě potřeby roztrhnout bez rizika poškození dílů. V mém případě by to však plně nepomohlo, neboť by bylo stejně nutno nechat poměrně velkou část paluby odnímací, a tak vystavit dlouhou část spáry pronikající vodě. Zvolil jsem tedy nakonec palubu jednoduše odnímatelnou v plné délce, čímž se současně získá výhoda snadné kontroly a likvidace průniku vody v jakékoli části trupu a dobré podmínky pro její vysychání. Při zkouškách prázdného trupu ve vaně jsem zjistil poměrně velkou rezervu výtlaku do potopení (přes 1 l vody), hlavní nebezpečí tedy představuje především poškození citlivé elektroniky vlhkostí (to se týká zejména přijímače, regulátor Nautilus je vodě odolný) a případně snad i zkrat. Nakonec jsem usoudil, že je třeba vzít v úvahu velikost a charakter modelu, který je pochopitelně určen pouze k pouštění za příznivých povětrnostních podmínek a relativně blízko u břehu. Za těchto okolností by riziko vnikání vody dovnitř modelu nemělo být příliš velké a rovněž by v případě potíží měla existovat možnost dopravit model rychle ke břehu a vzniklé problémy napravit. Je nutno konstatovat, že otázka vodotěsnosti se týká všech lodních modelů a ideální řešení zřejmě neexistuje. Je tedy třeba vždy zvolit rozumný kompromis použitelný a vhodný pro daný případ.

   Klíčovou záležitostí každého rádiem ovládaného modelu je samozřejmě RC souprava. Jelikož s RC modely teprve začínám, RC soupravu jsem doposud nevlastnil a byl jsem tedy nucen ji pořídit teprve nyní kvůli zprovoznění modelu. Sice jsem nejprve provedl pár testů s rádiem od čínského RC setu letadla, ale nebylo to ono. Ukázalo se to být funkční, nicméně jen s obtížemi použitelné. Rozhodl jsem se tedy již dále neotálet a RC soupravu konečně pořídit. Nějakou dobu jsem zvažoval nákup z druhé ruky někde v modelářském bazaru, ale nakonec jsem raději vsadil na jistotu a zařízení zakoupil nové. Výběr vhodného typu byl velice náročný a dost jsem se o tom napřemýšlel. Však se jedná o nemalý peníz a dlouhodobou investici, tak se trocha rozvahy rozhodně vyplatí. Nakonec jsem dal na rady zkušenějších koupit raději něco lepšího, aby člověk v krátkém čase nelitoval a nebyl nucen pořizovat nové rádio splňující nečekaně narostlé požadavky. Namísto jednoduchého klasického rádia jsem tedy pořídil rovnou počítačovou soupravu, konkrétně jsem vybral typ Graupner mc-12. Tento nákup by se mi měl vyplatit, zvláště když bych rád v budoucnu vyzkoušel kromě lodí i modely letadel. Výhody dobrého rádia jsem měl možnost ihned ocenit při seřizování a nastavování pohonu a kormidla.
V modelu jsem použil přijímač R 700, který byl součástí RC soupravy. Kvůli ochraně před vlhkostí jsem ho umístil do uzavíratelného igelitového pytlíčku, jak jsem odkoukal u kolegů. Přijímač je uložen uprostřed lodi na pravém boku, ve volném prostoru vedle akumulátoru. Snažil jsem se ho umístit pokud možno co nejdále od možných zdrojů rušení (motor, regulátor, silové vodiče). Lepší by sice bylo dát přijímač do přídě, ale to by nestačila délka kablíků od serva a regulátoru. Dokupovat prodlužovací kablíky se mi už nechtělo, tak jsem se spokojil s tímto řešením. Anténu přijímače jsem vyvedl nahoru škvírou mezi předním a středním dílem paluby a zavěsil ji na nástavby a stožáry. Použité uspořádání prozatím vyhovuje. Pokud by se v budoucnu vyskytly problémy s dosahem, rušením apod., bylo by potřeba tuto konfiguraci změnit, např. vyvést anténu výše nad úroveň vodní hladiny.

   Když byla zařízení uvnitř modelu náležitě sestavena a zapojena, vyzkoušel jsem funkci. Vše pracovalo dobře, pouze se vyskytlo pár zádrhelů. Díky možnostem počítačového vysílače a nastavitelného regulátoru se ale téměř všechno vyřešilo snadno a rychle. Předně servo kormidla se otáčelo v opačném smyslu, než by mělo, což spravila funkce revers serva. Dále se ukázalo, že táhlu serva při jedné krajní výchylce vadí výstupek paluby. Použil jsem tedy funkci nastavení dráhy serva, aby se výchylka kormidla potřebným způsobem omezila. Další problém představovala převodovka, která byla při chodu na plný výkon zdrojem značně silného hluku. Tato nectnost je v různé míře vlastní všem převodům a v tomto případě situaci zhoršuje větší počet dílů ozubeného soukolí (převod do pomala plus rozvod z jedné na čtyři hřídele). Bylo by sice možné konstrukci nabízenou stavebnicí zavrhnout a pohonnou soustavu vyřešit jinak, já si však nechtěl dále komplikovat život a podnikl jsem pouze opatření na zmírnění nepříznivých důsledků. Nejprve jsem převodovku důkladně promazal, aby se hluk dostal na přijatelnější mez a jinak jsem sáhl k omezení maximálních otáček motoru, což mělo kromě dalšího snížení hluku také omezit nejvyšší rychlost modelu na rozumnou (maketovou) hodnotu. I toto opatření bylo snadno proveditelné díky možnostem regulátoru a funkci nastavení dráhy serva na vysílači. Pro bezpečné uložení a přepravu modelu jsem také vyrobil přepravní box. Nepouštěl jsem se do ničeho složitého, jedná se pouze o krabici z papírového kartónu (vlnitá lepenka) s rozměry na míru. Vnitřek jsem na ochranu proti poškození modelu vyložil igelitovými pytlíky s bublinkami. Díky plochému dnu model nepotřebuje stojánek, pokud ho však chci využít, lze vzít ten ze stavebnice.

   Hotový model jsem vyzkoušel nejprve ve vaně. Zkontroloval jsem vyvážení, aby se loď nějak znatelně nenakláněla na nějakou stranu. Hmotnost modelu činí cca 1,3 kg, hladina vody tedy nedosahuje zcela vodorysky, ale pár mm pod ní. Zvažoval jsem, zda ještě použít olovo a model plně dovážit, nakonec jsem to však zatím nechal, tak jak to je. Ten malý rozdíl v ponoru nijak viditelně nenarušuje maketový dojem a stabilita modelu se také jeví jako dobrá. Zdálo se mi tedy lepší nechat ještě nějakou rezervu výtlaku pro případné úpravy v budoucnu. Potom jsem už jen vyčkal vhodné příležitosti a podnikl zkušební plavbu venku na rybníce. Zatím jsem se s modelem neodvažoval nijak daleko, vzhledem k jeho velikosti je stejně zbytečné se příliš vzdalovat od břehu z pozorovacích důvodů. Při jízdě v přiměřené vzdálenosti od vysílače (cca 30 m) jsem nezaznamenal žádné patrné problémy s dosahem či rušením. Výkon pohonné jednotky je víc než dostatečný a omezení rychlosti má tedy svůj smysl. Při zkouškách jsem jej trochu doladil, aby plavba byla přibližně maketová. Manévrovací schopnosti modelu jsou při vyšší rychlosti dobré, pouze při nižších či nulových otáčkách šroubů (plavba setrvačností) a při zpětném chodu je kormidlo málo účinné. Při pouštění to celkem nevadí, pouze to působí trochu potíže při přistávacích manévrech u břehu. Stabilita modelu je dobrá, loď se viditelně nenaklání ani při prudkých obratech v plné rychlosti, pouze na neklidné a zvlněné hladině se již docela kolébá, což je vzhledem k její velikosti zcela pochopitelné. Díky vhodnému tvaru přídě (daného předlohou) se ani při nejvyšší rychlosti voda nepřelévá přes palubu, přestože příďová vlna je již znatelná. Obavy z pronikání vody do modelu se nakonec ukázaly jako nepřiměřené, při pouštění za rozumných podmínek jsem nezaznamenal žádné větší potíže. Na klidné hladině je vše v pořádku, pouze při větších vlnách cákajících na palubu se troška vody dovnitř dostane, což však nepředstavuje problém. Jedinou větší vadou na kráse tak zůstává hluk pohonu, který dost narušuje maketový dojem. Bez zásadní přestavby pohonné soustavy jej však odstranit nelze, protože otáčky zajišťující přiměřeně tichý chod již nestačí dát modelu dostatečnou rychlost. Je tedy třeba se s touto vadou smířit. Výdrž modelu je zcela dle předpokladů veliká. Zatím jsem zkoušel jezdit maximálně asi hodinu s kratšími přestávkami bez jakékoli známky slábnutí baterie. Motor pracoval bez problémů a byl pouze mírně zahřátý. Je mi jasné, že ne každý velkou vytrvalost ocení. Je ale třeba si uvědomit, že tady nejde o adrenalin jako v případě rychlíků, ale pouštění takového modelu má být naopak pohodovou a relaxační záležitostí, podobně jako třeba v případě plachetnic. Prostě se pohodlně usadit na břehu a kochat se pohledem na majestátně proplouvající model.

Musaši při plavbě na rybníce (velikost 3,7 MB)

   Tak jsem stavbu modelu bitevní lodě Musaši úspěšně dokončil. Jistě by se na něm dalo ještě mnohé dodělat a vylepšit, což může být výzva pro další sezóny. Také je mi jasné, že řada věcí na modelu šla udělat jinak či lépe, snažil jsem se však použít taková řešení, která byla pro mně dobře realizovatelná a pokud možno odpovídala mým požadavkům kladeným na model. Stavba mi trvala asi pět měsíců a vyžádala si zhruba 60 hodin práce, z čehož samotné slepování a vybarvování zabralo asi polovinu. To je však dáno tím, že jsem z nedostatku volného času stavěl pouze po chvilkách o víkendech a dále jsem se zbytečně zdržoval díky nedostatku zkušeností. Jinak mohu říct, že stavba takovéhoto modelu nijak zvlášť obtížná není a jde celkem od ruky. Podrobný popis prací uvedený v tomto článku tomu asi příliš nenasvědčuje, ale v případě stavby modelu podle plánu musí člověk kromě zde popisovaných činností ještě zvládnout vlastními silami zhotovit trup a nástavby, což je nesrovnatelně pracnější a obtížnější. Článek je možná až zbytečně podrobný, ale tuto formu jsem zvolil záměrně. Jako začátečník mám čerstvé zkušenosti s obtížným sháněním potřebných informací a know-how. Pokud tedy můžu posloužit lidem, co jsou na tom podobně, tak je to jedině dobře. Zkušenější zas mohou vyjádřit své připomínky a komentáře. Na závěr bych už jen chtěl vyjádřit svou spokojenost nad hotovým dílem. Podařilo se mi vlastními silami postavit svůj první plnohodnotný RC model a tím si zároveň splnit dávný sen, vlastnit rádiem řízený model některé z mých oblíbených historických válečných lodí. Stálo mně to sice spoustu energie, času a samozřejmě také financí, přesto se však domnívám, že to stojí za to. Zároveň doufám, že i v budoucnosti budu mít vždy vhodné podmínky k provozování tohoto krásného koníčku.

   Někoho by také možná zajímalo, co takováhle "sranda" vlastně stojí. Uvádím tedy přibližný přehled nákladů. Výsledná suma sice není nijak potěšující, ale v tom jsou zahrnuty všechny potřebné počáteční investice. Pro toho, kdo již nějakou dobu modelaří a řadu potřebných položek už má doma, to vychází podstatně příznivěji.

Konec článku.

Petr Plát